Toto je kronika 6. ročníku, který se původně měl konat roku 2020, avšak kvůli epidemii koronmoru musel být odložen až na rok 2021.
Zápisky z Dračí Ďoury
Podzim roku 1779
– sepsal Derekius, kněz Dračí církve, správce knihovny pod Dračí Ďourou
Nebudu lhát, nejprve jsem úkol starat se o knihovnu na kraji civilizace považoval za trest. O Dračí Ďouře neslyšíte v říši obvykle nic, a když, tak jen zábavné historky, strašlivé zprávy o něčí smrti nebo anekdoty o její zaostalosti. Po pár týdnech, které jsem strávil úklidem knihovny a zapíjením deprese, jsem však zjistil, že zdejší knihovna je zlatý důl a nudit se tu nebudu.
Avšak zatímco knihovna je neocenitelným zdrojem informací, Dračí Ďoura samotná je magnetem na průsery. Stejně jako mnozí další, i já jsem si zpočátku myslel, že je to jen kombinace smůly a zkreslených informací, povídačky. Po studiu svazků a svitků v knihovně je mi ale jasné, že tahle díra opravdu přitahuje vše podivné, špatné a zvrácené z širého okolí, a to částečně kvůli tomu, co se nachází dole v dole, ale částečně i kvůli tomu, jací lidé se sem stahují.
V těchto dnech tomu všemu napomohl i fakt, že se slavilo výročí nezávislosti městečka, a díky tomu uspořádala městská rada festival. Mimo dobrodruhů a šílenců se tak objevili ve městě i kejklíři a umělci, kteří vztyčili své stany a pořádali představení a turnaje. Minimálně v tom, že dračoďourští jsou nekulturní barbaři, se ale drby nepletly. Účast na těchto událostech byla spíše skromná. Místní zřejmě preferují násilí a dobrodružství před kulturou a zábavou.
(Když už jsme u toho, na tak malé městečko je tady neskutečné množství drbů a pomluv. Jako by nestačily všechny vědomosti v knihovně, lidé si k nim ještě přidávají další a další. Nevím, jak se v tom má někdo vyznat.)
Svůj malý stan si na festival přivezl i jeden záhadný pán, který se představil jako majitel obludária. Ukázalo se, že jeho malý stan je uvnitř daleko větší a má v nabídce pletoru cizokrajných příšer a nestvůr. Bohužel jsem nestihl osobně tuto sbírku navštívit a prozkoumat, protože během pár dní se někdo do stanu vkradl a většinu příšer ukradl nebo pustil na svobodu. Nikdo přesně neví a nikoho to tady ani moc nevzrušovalo. A já myslím, že to je krásné.
Zpočátku byl festival klidný, nicméně první náznaky něčeho divného jsem zaznamenal tehdy, když se mě lidé zcela otevřeně a pravidelně vyptávali na knihy o temných kultech, rituálech a magii. V říši by takové chování přitáhlo pozornost, ne-li rovnou výslechy a žalář, tady je to zjevně normální. A já myslím, že to je krásné.
Mé studium religionistiky zažilo určitý šok, když jsem se osobně setkal s bohy. Konkrétně šlo o bohy z jiného světa uvězněné v našem světě ve smrtelném těle. Dodneška nevím, jestli to byli jen šílenci, nebo mluvili pravdu, ale jejich poznatky ke vzniku světů a božstev byly rozhodně inspirativní a pomohly mi v sepsání traktátu o víře a božstvech, který nyní naleznete v knihovně.
Méně pozitivně zapůsobilo toto setkání na dva učence, se kterými jsem se spřátelil. Oba přišli do knihovny za účelem studia magie, ale po přečtení těch nejstrašlivějších a nejtemnějších svitků v knihovně a po osobním setkání s božstvy zažili menší krizi víry. Jejich pokusy o kontaktování temných božstev bych raději nerozebíral, nicméně na konci toho všeho se z obou ateistů stali dva věrní kněží smrti. To si budu počítat jako konverzi.
Pak ale spadly výkaly do vějíře, jak se říká na východě. Lidé začali umírat i bez přičinění příšer, rituály byly konány, tajemné a zlé artefakty byly nalézány. Nejvýrazněji se do dění těchto dnů podepsal nález modrého krystalu, prvního z několika kusů. Štastnými nálezci (a to šťastnými čti ironicky) byli karrotenreichští rebelové, kteří se sem stáhli přes hranice a usídlili se na zdejší opuštěné pevnosti. Krátce nato našli i druhý kus a začali zjišťovat, co jsou ty kameny zač a proč se najednou kolem nich příšery a nemrtví jen hemží.
Co jsou kameny zač, jsme doteď pořádně nezjistili, ale brzy se přišlo na to, že jich pravděpodobně bude sedm a že každý z nich v sobě skrývá obrovský kus surové magie určitého typu. Zpočátku jsme se snažili karrotenreichským pomáhat je posbírat (a říkali jsme si, že bude jedině dobře, když ty kameny odvezou co nejdál od nás). Poté jsme však zjistili, že je plánují použít k oživení či posílení svého bývalého císaře. Na jednu stranu, proč ne, i když to zavání nekromancií, na druhou stranu, kdyby posbírali ty kameny všechny, to už by asi nebyla legrace.
Kromě toho, druhá skupina, která by o kameny mohla usilovat, byla Kult ohně. Osobně jsem si myslel, že už dávno vymřeli, ale zřejmě jde o nějaký zdejší folklór, že se jednou za čas objeví jeden nebo dva kultisti a potajmu vybudují silnou frakci. V momentě, kdy jsme se o nich dozvěděli, tvořili už nemalou skupinu a měli na kontě několik obětí. Do pasti vlákali i zmíněné smrtelné bohy a místní arcidruidku, která zřejmě v jejich spárech zahynula. Bohové si řekli, že stačilo, a urychleně se „vrátili do svého světa“. Jak to s kultisty nakonec dopadlo, ani co plánují, bohužel nevím.
Nakonec se i jeden městský radní, hlavas cechu dobrodruhů, zapojil do této šarvátky o kameny, nejprve když nám jeden kámen předal do úschovy, podruhé když nám vpadl do knihovny a vyhrožoval majiteli obludária, který tam vešel chvíli před ním, že jeho kámen nutně potřebuje, aby se nedostal do rukou „tamtěm“. Ten se však nenechal zastrašit a s klidem i s kamenem odešel z města, navzdory všem bestiím v okolí. Záhada záhadného pána tak zřejmě také zůstane nevyřešena.
Pět kamenů nakonec ubránili a uhlídali odhodlaní karrotenreichští. Když za námi došli, abychom jim dali ten jeden kámen, který má učednice zakopala v druidském kruhu, měl jsem popravdě docela nahnáno, protože to už jsem věděl, že se neštítí ničeho. Že mají ale koule z takového materiálu, aby se jeden jediný žoldák postavil před všechny kultisty ohně a řekl jim, aby uhnuli od ohniště, že pan kněz si tam potřebuje něco vykopat, to opravdu respektuji. Že kutlisti opravdu uhnou, to už jen nechápu. (Možná tam schovávali nějakou mrtvolu a nechtěli drama, kdoví.)
Poslední momenty v Dračí Ďouře strávili červenobílí žoldáci z Karrotenreichu pobíháním po okolí a zoufalou snahou neumřít, než je vyzvedne jejich karavana. V této disciplíně převážně uspěli a odjížděli tak jako velcí hrdinové své říše. Jejich odvaze a zarputilosti bych chtěl tímto vzdát hold a jen se modlím k většině bohů, že s těmi pěti kameny, co odvezli, nespáchají něco ošklivého.
Tím bych pravděpodobně shrnul ty nejhlavnější události posledních dní. Pochopitelně se toho událo mnohem víc, ale ve stínu těchto poměrně intenzivních zážitků nejsem schopen je všechny pečlivě zaznamenat.
Slyšel jsem, že spousta dobrodruhů procházela doly pod městem a objevili nové neprobádané části, mezi nimi snad dokonce i neznámou svatyni zasvěcenou hvězdě pod horou. Je-li to pravda, musím se tam co nejdříve vydat. Také jsem měl informace, že se na tomto území nachází niranejští, ale o nich jsem nic neslyšel. Což je ostatně to, co bych od nich čekal. A mezi všemi těmi duchy, přízraky, vodníky, čarodějnicemi, nemrtvými, obry, skřety, už se nedivím asi ničemu. Proto soudím, že je načase, aby se Dračí Ďoura začala podrobně studovat, což jsem také navrhl svým představeným.
P. S.: Rád k těmto zápiskům doplním svitky s případnými vzpomínkami a poznámkami dalších obyvatel i návštěvníků Ďoury. Stačí mě navštívit v knihovně.
– vždy s úctou a údivem, Derekius
(Sepsáno Nathakou.)