Že se toho za rok v Dračí Ďouře může stát mnoho, to už není žádnou novinkou. Ale to, jak rychle události po zpackaném festivalu minulého roku nabraly spád, bylo překvapením pro mnohé.
Krátce po odchodu karrotenreichských rebelů z Dračí Ďoury se začalo proslýchat o povstání císaře, který ale původně býval mrtvý. Začal sbírat obrovskou armádu a provádět nějak příliš mnoho vojenských cvičení a operací blízko hranic Dračí říše. No a víte co ještě je blízko hranic Dračí říše? No přece naše malá samostatná, do žádné říše nepatřící Dračí Ďoura.
Nicméně ani s tou nezávislostí a demokracií u nás na kraji světa to není tak úplně žhavé. Po té, co se ukázala městská rada být velmi neschopnou cokoliv organizovat nebo na něco dohlížet nebo se nedej bože vůbec někdy sejít, si začalo těch pár stálých obyvatel Dračí Ďoury poněkud zoufat. Z této prekérní situace je však záhy (asi měsíc po festivalu) vysekal Jarl (k překvapení jeho samého ne doslova).
Prostě tak jeden den přišel do Dračí Ďoury obrovský seveřan, s krásnou ženou, velkou po zuby ozbrojenou družinou a řekl: „Tady ta díra, je teď moje a od teď tomu tady vládnu.“ Nejspíše očekával boj a tak byl překvapen, že místní jen pokrčili rameny a šli si po svém.
Jarl za pomoci své ozbrojené družiny poměrně rychle nastavil v městečku pořádek. Bylo bezpečněji, ekonomika šlapala, zločin byl na ústupu a život se zdál být… klidný… Ale to se v Dračí Ďouře skutečně jen zdál.
Od chvíle, kdy Jarl z neznámých důvodů zabil svoji ženu, tak nějak všechno šlo do kytek. Z malebného městečka se stávalo zpátky opět to místo plné hrůz a nevyzpytatelna – tak jak jej všichni známe a máme rádi.
Jarl se zdál být den ode dna bláznivější, posedlejší, krvelačnější… a jakoby něco hledal… Vyvrcholilo to před týdnem. Když začal pořádat velmi krvavé a velmi veřejné popravy.